Minule jsem psala o tom, že jsem „hledač“. To s sebou nese dost jasný přístup k práci. Furt něco čtu. Zkouším to. Bavím se o tom s lidmi. Chodím na přednášky. Kdykoli mám možnost, stínuju zkušené lidi.
Vždycky jsem měla štěstí, že jsem s většinou klientů strávila dobu delší než rok a obvykle šlo o nějakou systematickou práci nebo o kombinaci školení a projektové činnosti. Tedy vždycky jsem měla prostor pro své „hledání“. Když jsem měla dojem, že stagnuju, namočila jsem se do nějakého většího projektu a ověřovala si, jak fungují poznatky, co jsem za poslední dobu načerpala z odborné literatury a od zkušených lidí kolem sebe. Nicméně po patnácti letech jsem stejně došla na pomyslný konec cesty a říkala si, že je to špatný. Že už nerostu. A co horšího, začala jsem mít dojem, že „pytlíkovatím“ (že jako brouk Pytlík jsem ňáká chytrá). To mě vyděsilo. Já přece nechci být ten lektor, co všechno ví! A hlavně, vždyť už tak dlouho nejsem regulerní manažer, jak můžu být tak arogantní a říkat lidem, jak to mají dělat? Tím přece opovrhuju! A tak jsem sebrala odvahu, vzdala se svobody a nechala se zaměstnat. A abych si dokázala, že to, co školím, opravdu umím, dala jsem si ten test těžší – vybrala jsem si středně náročný obor a napůl korporátní prostředí, aby bylo od všeho trochu.
A jak to dopadlo?
Dušička má pokoj. Jsem spokojená, strašně mě to bavilo. Věci, kterým věřím, fungují a spoustu dalších jsem objevila.
A cena? Každá legrace něco stojí, s tím jsem do toho šla. Takže je jasné, že čtyřletý výpadek se do podnikání promítne. Ale nevadí. Stálo to za to!